Co je vlastně v sociálních službách? Vlastně všechno. Prvním problémem je konstantní podstav personálu. Práce v domech s pečovatelskou službou, dětských domovech nebo domovech pro seniory je fyzicky náročná, vyžaduje velkou psychickou odolnost a není nijak skvěle placená. Přitom ale vyžaduje odborné vzdělání, a v ideálním případě by si pracovníci měli svůj rozhled neustále doplňovat a rozšiřovat. Co těmto lidem sociální služby nabízejí? Rozhodně to není vysoký plat. Tak nějak se počítá s tím, že lidé, co tuto práci dělají, to dělají hlavně pro dobrý pocit. Dobrý pocit a nalezení smyslu života za nikoho ale účty nezaplatí, a tak není divu, že lidé přicházejí a odcházejí. To samozřejmě znamená, že do oboru přicházejí i lidé, kteří patřičné vzdělání nemají, a doplňují si jej za pochodu. To ale nikomu nepomáhá.
Co nízké stavy personálu znamenají pro klienty? Samozřejmě, pokud má jeden pečovatel na starost dvacet lidí, tak mu sotva zbývá čas na zajištění základních potřeb, jako jsou jídlo, oblečení, asistence s hygienou nebo s oblékáním. Na co už čas nezbývá, to je socializace, povídání, asistence při procházkách nebo starost o štěstí a spokojenost jeho svěřenců. Zkrátka, lidé v těchto zařízeních si připadají jako inventární číslo, jako něco, co tam někdo odložil. To má samozřejmě negativní vliv na psychickou pohodu klientů, na jejich chuť do života. Z jejich života se stává přežívání.
Jak to napravit? Často zmiňovaným návrhem je zvýšení platů. Koneckonců, pečovatelská služba je kvalifikovaná profese, která vyžaduje studium a další vzdělávání. Takže tomu by mělo odpovídat i platové ohodnocení. Jsou ale peníze skutečně jedinou věcí, na které záleží? Nejspíše ne. Další věcí je uznání a úcta k profesi. Takže kromě přidání na platu je k vyřešení tristní situace ve službách potřeba začít tuto náročnou, ale potřebnou práci začít respektovat tak, jak si zaslouží. Už proto, že nikdy nevíme, kdy tyto služby budeme sami potřebovat.